Pro mě příběh začal poměrně nedávno, před čtyřiceti lety. Jako zamilovaný student vysoké školy jsem o prázdninách vyrazil navštívit objekt své lásky, která právě trávila léto na vesnici. Napulíroval jsem své oblíbené kolo a vyrazil. Jména měst a městeček mě začínala s rostoucí vzdáleností znít stále víc cizokrajně. Poté, co jsem přejel sedm kopců a sedm mostů, projel sedmi městy a sedmkrát sedmi vesnicemi jsem dorazil do cíle.
Bylo mně něco přes dvacet a znal jsem spoustu slov, ale u některých si nedovedl představit, co přesně znamenají. Třeba u slova squat, jsem význam poznal až tehdy. Moc jsem nechápal, že vyšší střední třída si může libovat v obývání takového objektu. Představte si rozsáhlý kamenný rozpadající se dům s děravou dřevěnou střechou, opadanou omítkou, chybějícími či vytlučenými okny. Praskliny ve zdech jako jizvy, nebo spíš živé, rozevírající se rány. Dřevěné podlahy zpuchřelé, několik místností už není z různých důvodů obyvatelných. Trámy podepřené stropy, aby se nezřítily. Žádná voda ani kanalizace. Elektriku zaváděl Křižík nebo jeho žáci. Divná kamna a divné komíny.
Vstup na pozemek uzavírají masivní dvoukřídlá vrata. Klepu, volám a pískám, nikdo se neozývá. Zabuším a vrata se pomalu, jako ve snu, začnou naklánět a s dunivou ranou padnou na zem a umožní vstup na pozemek. Pomalu na ně vejdu. Na pozemku roste neuvěřitelné množství stromů, trávu neseká nikdo. Ještě pořád se cítím na území nikoho a pokud na mě vytáhnou brokovnici, ujedu. Entrée jako když jdete žádat o ruku a „omylem“ vykopnete vchodové dveře do bytu v paneláku.
Z domu vyjde maličká stařenka, nasadím svůj nejlíbeznější úsměv a začnu s nenucenou konverzací: „Dobrý den, za vrata se omlouvám, asi nedopatření. Jdu navštívit Helenu.“
Zvedne ruku, skoro si myslím, že mě chce praštit, ale přiloží si ji k uchu a konverzačním tónem řekne: „Uh?“
Není jen stará a shrbená, ale navíc je i hluchá. Vím, co se patří. Hlasité krátké věty, pomlky a křičet: „Helena. Sem přijel. Sorry za vrata.“ Tabulka na nejbližším okně ještě chvilku po mém řevu váhala a pak vypadla a rozbila se.
Ještě to nevím, ale říkají jí teta. Je to jediná zdejší obyvatelka na plný úvazek. Ostatní jsou její příbuzní, vzdálení a dojíždějí na víkendy či prázdniny. Měla ještě sestru a bratra, oba jsou už mrtví. Jeho zabilo nacistické a komunistické vězení, sestru stáří.
Poplácá mě po ruce, zcela jistě nerozuměla ani slovo a ukazuje, ať jdu dál. Přejdu vrata a odložím kolo. Včas. Ze dveří vychází má budoucí a radostně mě vítá. Ještě je tam dalších pár lidí, ale moc je nevnímám. Dostávám napít a najíst, asi jako pivovarský kůň po práci a moc hezky se s nimi povídá.
Uvnitř je zima, že je třeba si obléct svetr. A to venku řádí léto v provedení DeLuxe! Mohou za to kamenné stěny, víc jak metr tlusté a spoluvytvářející ten neuvěřitelný dojem přátelství. Bez přehánění si připadám, jako když Harry Potter poprvé opustil Zobí ulici a rodinu Dursleyových a navštívil ve Vydrníku svatého Drába Weasleyovi. Jejich dům se jmenoval Doupě, jak příhodné.
Možná jsem byl zamilovaný do své budoucí ženy, možná na mě působí genius loci, ale ten dům si mě adoptoval. Je to bývalá fara, dvě a půl století stará, základy má z mnohem starší doby. Snad vznikly v době založení kostela, před 800 lety, spíš budou mnohem mladší. Užíváme ji v nájmu, neudržujeme a rádi bychom ji vlastnili. Ještě na smrtelné posteli nás teta zapřísahá, abychom dům nekupovali.
To nejhorší, co se domu mohlo stát je malá nenápadná tabulka, přibitá na omítce zvenku, aby si ji mohl kdokoliv přečíst. Na cedulce jsou jen dvě slova: Kulturní památka. Pro mnoho stavení je to rozsudek smrti. A fara si vybrala nás, abychom jí zachránili.
