Kdysi jsem na kole jezdil rád a možná i dobře. Tréninkem bylo i dojíždění do zaměstnání, každé ráno a odpoledne něco málo přes 20 kiláků. Cesta trvala tak hodinku. Dojížděl jsem na píchačky, ty se nedají ošidit. Kondice se zlepšovala. Jako mladík jsem měl v sobě spoustu testosteronu, s malženkou jsem neusínal včas, navíc jsme měli malé děti. Jezdil jsem na knop. A asi si dovedete představit, jakou cenu jsem zaplatil za 10 minut dodatečného ranního zdřímnutí. Nakonec jsem průměr dostal nad 40 km/hod za poloviční čas.
No a už se konečně dostávám k příběhu. Je jaro, já jsem starší o 25 let i kil a po zimě, netrénován několik let, jsem se rozhodl (nebo jsem byl vyprovokován dcerou Euforínkou), že v neděli překvapím malženku. Ta odjela v sobotu sama na chalupu a mě se zázrakem objevilo pracovní volno. Jako za starých časů za ní přijedu na kole a budu machrovat, jaký jsem ještě mladík.
Po kilometru jízdy jsem se pevně rozhodl, že se budu držet hesla jistého Pierra (de) Coubertena, že důležité není vyhrát, ale zúčastnit se. Nevím, čeho se přesně týkal ten citát, ale myslím, že nešlo o skupinový sex.
V Plzni to bylo ještě v pohodě, opájel jsem se pocitem rychlosti, který při řízení auta úplně mizí. Ale stalo se něco divného s krajinou. Přestaly mě vadit zatáčky, už jsem do nich nemusel brzdit. Začaly se objevovali kopce na těch nejméně očekávaných místech. Tam, kde mě zkušenost nabádala, abych jen trošku přidal a přeřadil na pětku, najednou jsem začal podřazovat, a dokonce stoupat ze sedla. Neuvědomuji si, kdy naposledy jsem musel vstát v osobáku, abych vyjel kopec.
Ujel jsem tak pět kilometrů a podíval se na hodinky. Podle původního itineráře z mládí tou dobou právě vjíždím do 25 kilometrů vzdálených Plas. Chvilku jsem si s tím lámal hlavu, ale nepohodlí sedadla řidiče kola mě přivedlo na jiné myšlenky. Je skutečně zarážející, že i takové značky jako je Škoda či Renault mají sedadla pohodlná, zatímco i sedla vyhlášených značek kol po určité době začínají tvrdostí připomínat flašku od šampaňského. Smutně jsem zavzpomínal na svoje cyklistické šortky s jelenicí, které tenhle problém alespoň částečně eliminovaly. Bohužel jsem jim odrostl, naštěstí se ale ukázalo, že do nich mezitím dorostla malženka.
Další kilometry jsem absolvoval skoro jako ve snu. Pokoušel jsem se myslet na něco jiného, asi jako u zubaře, ale dřív nebo později to prostě muselo přijít. Ve vesnici stoupák, nikdy by mě nenapadlo, že bych byl ochoten před lidmi slézt z kola, ale teď jsem byl ve stavu, že by mě ani náhodou nenapadlo pokoušet se ho vyšlapat.
S pocitem prohry volám malžence, ať si pro mě přijede autem, že už nemůžu. No a telefon povídá: „Volaný účastník je nedostupný, …“ znáte to. Úplně mě zatrnulo. Co teď? Tak jsem se pokusit ten krpál vyjít…
…dokázal jsem to. Pak už jen kopec dolů a už jsem byl v Plasích. Po skoro dvou hodinách. To už jsem byl za mládí dávno na chalupě a hrál jsem tak druhý set ve volejbalu.
Hned za Plasy je parádní kopec, v zimě se neudržuje a místní mu říkají příhodně: Peklo. I v mládí to byl prubířský kámen. Ani jsem se nepokoušel ho vyjet a celý jsem ho vytlačil. Nahoře se mě třásly nohy a byl tak zoufalý, že chci zavolat taxíka nebo záchranku. Najednou telefon a malženka. Přerývavě jí povídám, kde jsem a že za ní jedu. Ona na to – to je prima, přijeď co nejdřív, někdo na mě zvoní, musím jít. A típla mě to. Nevěřícně koukám na mobil a hned volám zpět. Mobil zvoní – sláva, ale nikdo ho už zase nebere. V duchu si přeříkávám rozhovor a dochází mě, že jsem se zapomněl zmínit o tom, že nejedu autem ale na kole.
Nedá se nic dělat, musím pokračovat. Nějaký čas se pohybuji asi jako sestřelený Meresjev a malženka se ozývá znova. Holka moje starostlivá. Kde prý jsem a jak dlouho na mě má čekat. Když jí povím, že jedu na kole, dostanu drškovou. (Znáte to: jsi starej, tlustej, blbej, …, přesně jako kdybych si psal CV pro přijetí do zaměstnání). Auto nemá, nepřijede, musím vydržať pioněr.
Tak jsem asi hotov. Jsem 7 (slovy sedm) kilometrů od chalupy a vím, že to nedám. Pokouším se vyjít ještě další kopec a cestou si hledám nějaký příhodný ďolík, kam se zahrabu, aby mrtvolu neroztahaly lišky, ozývá se naštěstí náš rodinný přítel, obětavě přijíždí a do svého čisťounkýho autíčka nakládá zaprášený, zašmírovaný bicykl a zpoceného mě. Netrvalo to ani tři hodiny a už jsem v cíli.
Nakonec jsem přežil. Říká se, co tě nezabije, to tě posílí. Ale mě by stačilo jen zhubnout, prosím.
